Češka odjela na jednu z nejnáročnějších pěších tras na světě

Pacific crest trail (neboli PCT) je pěší cesta dlouhá přes 4 200 kilometrů. Rozpálená poušť, vysoké hory, divočina, sníh, déšť i brody řek. Takové výzvě se postavila Monika Benešová. Trasa začíná na hranicích s Mexikem a končí až za hranicemi Kanady. Vede přes celou západní Ameriku a vyhýbá se civilizaci. Trasa vede přes 5 národních lesů, 7 parků a 3 státy (Californie, Oregon, Washington).

Proč?

Spoustu let to byl sen, studovala jsem a měla jsem práci. Minulý rok se mi ale začalo hroutit zdraví. Měsíce jsem běhala po nemocnicích a vzduchem lítaly diagnózy jako je Crohnova choroba i ulcerózní kolitida. Nemohla jsem jíst, střeva nemohla skoro nic strávit a všechno šlo ven. S nadhledem můžu říct, že to bylo jako rok trvající střevní chřipka. Do října jsem nakonec zhubla přes 10 kilo a úplně se uzavřela do sebe. Doktoři mi pak ještě navíc diagnostikovali alergii na lepek, mléko i na sóju s dlouhodobou prognózou, možná doživotní. Jsem velký milovník jídla a najednou jsem nemohla skoro nic. Nějakou dobu jsem se dokonce bála chodit mezi lidi, jízda metrem nebo autobusem byla prostě nereálná.  Ovlivnilo to celý můj život. Naštěstí mě moji rodiče i přátelé podrželi. Koncem loňského roku jsem se konečně přestala litovat, popadla další dech, překopala kompletně životosprávu, srovnala se sama se sebou a rozhodla si splnit sen.

Jaká byla příprava?

Byla to dřina, dlouhá a pořádná. Každý den hned po práci jsem měla tréninky. Běhání, dlouhé pěší treky, plavání, posilování, brusle, via ferraty  v Alpách. Loni v listopadu jsem sama zvládla pěšky 700 kilometru Svatojakubské cesty ve Španělsku (Camíno de Santiago). Tam jsem si fyzicky několikrát sáhla na dno a naučila se s tím pracovat. Vyzkoušela jsem si, co zvládnu a hlavně nabrala zkušenosti. Mám za sebou kurzy přežití v přírodě a hodně se točilo i okolo příprav jídla. Mám sestavený na trail speciální jídelníček z potravin, které seženu v USA. Budu s sebou mít v krosně i lehoučký vařič, takže budu kuchtit.

Jak to na takové cestě vůbec chodí?

Než člověk odletí, hodně času zabere papírování, povolení i víza. Pak teprve přijde na řadu plánování zásobování, letenky a hlavně vybavení. Celý trail je značený, kompas i mapy ale samozřejmě mám taky.  Hikerům přímo na cestě pomáhají trail angels. Kdyby se cokoliv stalo, se vším pomohou. Spí se v přírodě, takže je nutný dobrý stan a spacák. Váhu krosny je potřeba mít co nejmenší. V poušti musím mít navíc minimálně 4 litry vody na den. Některé vodní zdroje totiž mohou být vyschlé nebo špinavé, mám proto filtr i jodové tablety. Vybavení na hory, teplé oblečení a další jídlo pošlu přímo z USA na poštu do Kennedy Meadows. To už budu mít za sebou rozpálenou Mohavskou poušť a bude mě čekat boj s nadmořskou výškou přes 4000 m.n.m. a sněhem. V poušti nemůžu chodit se sluchátky kvůli chřestýšům. Na Sieřře je nutný zase bear box na potraviny kvůli medvědům.

Jak je cesta finančně náročná? A co v práci?

Nejdražší je vybavení a pak letenky, na tom se prostě ušetřit nedá. V jídle budu mít ostřejší režim. Mluvila jsem se spoustou úspěšných PCT hikerů, na kolik trail finančně vyjde. Není to až taková pálka. Ale samozřejmě uvidím až po návratu, jak můj domácí čuník zchudne. Chápu ale, že spousta lidí na tolik měsíců odjet prostě nemůže. Mají rodiny, práci, hypotéky a musí je splácet. Já zatím velké závazky nemám. Vím proto, že to bylo teď, nebo pak už těžko. V práci mě, i kvůli loňským trablům, podpořili a moc jim za to děkuji.

Máš strach?

Obrovský respekt k cestě a pokoru, to rozhodně ano. Co se týká jídla, dám si velký pozor. Možná to tím pro mě bude těžší, než pro ostatní hikery, ale to nevadí. Jsem opravdu šťastná, že svůj sen můžu zkusit. Pokud tělo na cestě řekne dost a objeví se nějaké velké zdravotní problémy, se kterými už nebudu moci pokračovat, samozřejmě to stopnu a poletím domu. Ale cítím, že to mám jít, že mi to na zdraví neublíží, naopak. Za poslední rok jsem se naučila svoje tělo poslouchat.

Co závěrem?

Střevní problémy trápí dneska stále víc lidí. Ale připadá mi, že ve společnosti je tohle téma pořád tabu. Mělo by se o tom začít ještě víc mluvit. Doufám, moje cesta povzbudí další podobně nemocné lidi a třeba je i motivuje ke splnění životních snů. Moje motto zní. Hlavně se z toho nepos***. Já to zkoušela a nepomohlo to!